Odvod tepla z elektrických rozváděčů je klasickou úlohou, kterou řeší každý projektant těchto zařízení. Běžné rozváděče jak pro průmyslové objekty, tak pro administrativní nebo bytové budovy jsou navrhovány na přirozené chlazení přestupem tepla stěnou skříně rozváděče do okolního prostředí. Chlazení těchto rozváděčů je založeno na dostatečně velkém teplotním spádu mezi vnitřním prostředím rozváděče a okolím a dostatečně velkou teplosměnnou plochou skříně rozváděče. Dále se předpokládá relativně stabilní teplota okolního prostředí s nízkou relativní vlhkostí. Pokud výše uvedené podmínky nejsou splněny, může dojít v důsledku výkonových ztrát elektrického vybavení rozváděče k jeho nadměrnému ohřevu a selhání funkce některých přístrojů. K selhání vnitřního vybavení rozváděče však může dojít i vlivem příliš nízkých teplot a působením vlhkosti, zejména v případě použití elektronických přístrojů. Z těchto důvodů je nutné vnitřní teplotu rozváděče udržovat v poměrně úzkém rozmezí, které je v některých případech pasivními metodami těžko dosažitelné.
Mezi aktivní metody řízení vnitřní teploty rozváděče řadíme všechny metody, využívající vnější energii pro dosažení požadované vnitřní teploty rozváděče. Metody jsou založeny na nucené výměně tepla mezi rozváděčem a okolním prostředím a to buď prostou nucenou výměnou vzduchu mezi vnitřním a vnějším prostředím rozváděče (ventilace), výměnou tepla pomocí výměníku (výměníky vzduch/vzduch, vzduch/voda) nebo chladicí jednotkou vzduch/chladicí médium/vzduch s kompresorem. Volba chladicích systémů je ovlivněna požadovaným chladicím výkonem, rozdílem mezi požadovanou vnitřní teplotou rozváděče a teplotou okolního prostředí a jejím kolísáním. V případě extrémních rozdílů vnějších teplot je v některých případech nutné použití přídavného topení.